Autor
Jiří Bigas je český novinář a spisovatel. Narodil se 17. dubna 1956 v Horním Dvořišti. Vystudoval gymnázium v Kaplici a Právnickou fakultu Karlovy univerzity v Praze.
Pracoval v podniku zahraničního obchodu Škodaexport Praha, později v Československé tiskové kanceláři; byl prvním zpravodajem ČTK v Občanském fóru a po zvolení Václava Havla československým prezidentem na konci roku 1989 se na dva a půl roku stal prvním hradním zpravodajem. Krátce pracoval v domácím zpravodajství Lidových novin, v letech 1993 – 1997 byl v MF Dnes postupně vedoucím oddělení domácího zpravodajství a regionálním manažerem, zavedl u nás editorský systém a investigativní žurnalistiku. V letech 1999 – 2001 byl šéfredaktorem dvou titulů – Zemských novin a Slova, které vycházelo ve dvou regionálních mutacích jako České Slovo a Moravskoslezské Slovo. Od roku 2001 je soukromým podnikatelem v oboru média, mediální poradenství a public relations.
Je autorem několika úspěšných a několika neuskutečněných mediálních projektů a autorem mnoha novinových a časopiseckých článků, komentářů a fejetonů, které vycházely v MF Dnes, Zemských novinách, Slově, Profitu, Respektu na serveru Centrum.cz a v dalších médiích.
Dosud napsal a vydal:
Kdo se dotkne duhy (1988, Jihočeské nakladatelství), povídky
Vrahovice 119 (2009, Dauphin), povídky
Místečko (2010, Dauphin), povídky
Supl (2011, Dauphin), román
Cochcárna (2013, Dauphin), román
Zatracení (2014, nakladatelství Zlatá rybka), povídky
Útisk (2015, nakladatelství Zlatá rybka), román
Více o knihách vydaných u jiných nakladatelů
Cochcárna
Chochcárna je knížka o moderním šílenství, depresivní příběh o lidském sobectví, chamtivosti a nenasytnosti v dobovém obraze přelomu starého a nového milénia, ve společnosti, která lidi nutí skrývat se před ostatními, přetvařovat se, nasazovat si masku, přetvařovat se tak dlouho, až se maska stane vlastní tváří. To je Cochcárna! Tahle knížka je o nás a lidech kolem nás, hrdinech nového milénia, o jakých si čteme v mediálních zkratkách černých kronik, barevných magazínů a všetečných bulvárních plátků, kde každý z nás může být třeba jen na kratičký okamžik zářící superstar. Tohle je knížka o nás, o vás, vás i vás…
Jeden muž, možná dva… Muž, který se osvobodil od všeho, od života na kolenou, od všeho, co dosud dávalo jeho životu řád, od společenských konvencí, morálky a zákonů, božích i lidských, a podlehl svodům nového milénia, a ubohý malý člověk, mužíček sužovaný vším možným, strachem a nejistotou, obavami z vlastní nedokonalosti, strachem ze selhání, z pokušení sexu, moci a peněz, zločinu i trestu. Je tohle cochcárna? Jeden muž, možná dva: JUDr. Petr Man, známý pražský soudce, bohatý a sebejistý, zachumlaný do vlastních lží jako do pohodlné peřiny, ukrytý pod maskou blahosklonné žoviálnosti, do vykořeněného tatrmanství skončí v psychiatrické léčebně a má psát a mluvit o sobě; je na začátku, nebo na konci, neví, a jeho Tatrman, trápený pokušením a výčitkami jako vlastními tatrmany, Tatrman, který se pořád dokola ptá… Je tohle psychologický příběh? Je to thriller? Je to horor? Je to realita současného světa, našeho světa! I když možná je ve skutečnosti všechno trochu jinak a vy do poslední chvíle nebudete vědět, jestli víte jak. Jiří Bigas smíchal pravdu a lež, tajemství, sexuální fantazie jako sexuální úchylky, poživačnost, násilí, korupci, zločin, možná trest… A napsal mrazivý příběh o lidském sobectví, chamtivosti a nenasytnosti v dobovém obraze přelomu starého i nového milénia, ve společnosti, která lidi nutí skrývat se před ostatními, přetvařovat se, nasazovat si masku, přetvařovat se tak dlouho, až se maska stane vlastní tváří. To je Cochcárna! Můžeme mít všechno, celý svět, ale ztratíme duši.
Vydal: Dauphin, Praha - Podlesí, 2013
Foto: Jan Horáček
Supl
Supl – sametová revoluce na malém městě, komorní příběh dvou mužů a jedné ženy v končícím čase Husákova bezčasí, tří mladých učitelů z gymnázia v jednom jihočeském městě, učitelského trojúhelníku, jehož definice nechce určovat velké dějiny, ale je jejich součástí, protože i malí lidé žijí velké dějiny, ať chtějí, nebo ne.
Když nám vládli komunisté, svět i život se zdály být jednodušší a srozumitelnější. To neznamená lepší. Skoro pořád něco chybělo, proto se tomu začalo říkat nedostatkové zboží, a komunální satira takové nedostatky občas kritizovala. Nejvíc se nedostávalo osobní svobody, o tom se ale oficiálně mluvit nesmělo, kritika se trestala. O to víc se bojovalo: vedl se permanentní třídní boj, boj proti imperialismu, každoroční boj o zrno, hodně se bojovalo za mír. Dělali jsme si starosti, jak zle se žije dělnické třídě na Západě. Továrny u nás byly jako kasárny, dělníci se cvičili ve střelbě a kolektivy se zavazovaly, že splní plán, plán ale neznamenal, že si lidé koupí, co potřebují. Občas se ztráceli sousedé, někteří bez rozloučení nepřišli do zaměstnání, některé odváželi v autech bez majáčků z domova policisté bez uniforem. Pendrek byl jako zákon, dokonce jsme měli pendrekový zákon, státostrana trestala každého, kdo nechtěl žít podle směrnic. Někteří lidé opouštěli vlast, ale i to bylo zakázané, na hranici je honili němečtí ovčáci a střílelo se do nich. Žili jsme za ostnatými dráty, a ty byly i v nás. Podle nabubřelých hesel se dalo pochodovat v rytmu vojenských pochodů, podle jednoduchých pravidel se dalo přežívat. Radost byla oficiální, a proto vážná, hlasitý smích soudruhy děsil. Nebyl jen jeden Husák, všude kolem nás byli malí krajští, okresní a místní hnusáci. Žili jsme se lží: státostrana se tvářila, že nám vládne demokraticky, a my jsme se tvářili, že jí to věříme. To byl SUPL!
Vydal: Dauphuin, Praha - Podlesí, 2011
Foto: Jan Horáček
Ukázka: www.scribd.com/doc/83894349/Supl
Místečko
Místečko – krátké melancholické povídky přinášejí příběhy smutných figurek z české vesnice 2. poloviny 20. století.
Povídky, situované do reálně socialistické šedi fiktivní české vesnice či maloměsta, představují neradostné obrázky, útržky osudů nejrůznějších outsiderů, kteří se v nemilosrdném prostředí marně snaží domoci kousku životního štěstí, vystaveni posměchu i pohrdání těch, kteří jsou na tom jen o poznání lépe. Jejich příběhy nemívají velký děj ani pointu, končívají rezignovaným stereotypem, pokusy o velké gesto vyznívají jako plácnutí do vody. Jen s nepatrnou nadsázkou v nich autor karikuje realitu českého života ke konci 20. století.
Vydal: Dauphuin, Praha - Podlesí, 2010
Foto: Jan Horáček
Vrahovice 119
Vrahovice 119 – soubor jedenácti příběhů, které se odehrávají v prostředí šumavské pohraniční obce od 60. let do současnosti.
Jednotlivé povídky zasazené do různých časových období zachycují osudy obyvatel Vrahovic, odlehlé vesnice ležící v pohraničním pásmu. Jejich životy navždy poznamenaly dramatické události období 2. světové války, odsun sudetských Němců, příchod osídlenců, kolektivizace, normalizace i nové společenské poměry po roce 1989. S určitým nadhledem prozaik a novinář, rodák z Horního Dvořiště, vykresluje portréty bývalých sedláků, příslušníků pohraniční stráže, komunistických funkcionářů, německého invalidy i mladých mužů, kteří drsné prostředí rodné vesnice opustili.
Vydal: Dauphin, Praha - Podlesí, 2009
Foto: Jan Horáček
Více o knihách vydaných nakladatelstvím Dauphin si můžete přečíst na webu Dauphin.cz.
Kdo se dotkne duhy
Kniha Kdo se dotkne duhy je prvotinou jihočeského autora, jejímž námětem je voda a lidé od vody a kolem ní.
V osmnácti krátkých povídkách výrazně autobiograficky laděných vzpomíná autor na své dětství a klukovské zážitky na šumavské odloučené vesničce. Příroda a jednoduché a jednoznačné lidské vztahy ve známém prostředí se později mění ve složitější realitu za doby pražských studií, ale pohled na svět zůstává u autora stejný, za všech okolností převažuje úcta k člověku a jeho osudům.
Vydalo: Jihočeské nakladatelství, České Budějovice, 1987
Ilustrace: Jiří Müller
Plné znění: www.scribd.com/doc/20059764/Kdo-se-dotkne-duhy